arca (lat.) – truhla, ve starověku a středověku nejrozšířenější typ úložného nábytku, sloužila k ukládání
též cenností v klenotnicích
cassone (it.) – svatební truhla, charakteristická pro italskou renesanci, často zdobená řezanými reliéfy se
zlacením, někdy s malovanými podobiznami manželského páru
escritorio (šp.) – španělský přenosný kabinet se sklopnou psací deskou, jednoduchého hranolového tvaru,
obecně spojovaný s počátky formální podoby evropského kabinetu časného novověku; na konci 19. století
označení escritorio nahrazováno pojmem vargueño
hembra (šp.) – středověká katalánská truhlice
Kunstschrank (něm.) – vrcholná podoba manýristických a časně barokních kabinetů, která se profilovala v
Augsburgu zejména za éry náročných projektů, navrhovaných sběratelem, obchodníkem s uměním a diplomatem
Philippem Hainhoferem (1578–1647)
papelera (šp.) – španělský novověký kabinet, formálně řešený jako escritorio, avšak s otevřeným průčelím bez
sklopné desky; sloužil především k ukládání dokumentů
pie de puente (šp.) – přenosný a demontovatelný podstavec pod kabinet typu vargueño
scrittorio (it.) – v italském prostředí označuje přenosný kabinet se sklopnou psací deskou, jednoduchého
hranolového tvaru, primárně určený pro korespondenci a dokumenty, případně k ukládání drobných cenností,
obecně spojovaný s počátky formální podoby evropského kabinetu časného novověku
Schreibtisch (něm.) – jihoněmecká verze renesančního přenosného kabinetu, zdobeného intarzií z
různobarevných dřev, se sklopnou psací deskou (případně krytého dvířky), jednoduchého hranolového tvaru, s
centrem výroby v Augsburgu; v německé jazykové oblasti označuje též obecně skříňku-kabinet pro ukládání
drobných cenností a dokumentů, původně se sklopnou psací deskou, později ve formálně náročnější podobě
doplněný výsuvnou deskou, jež umožňovala vyřizování korespondence
stipo (it.) – v italském prostředí označuje obecně větší kabinet, zejména však architektonicky koncipovaný
barokní kabinet s náročnou výzdobou
taquillon (šp.) – specializovaný zásuvkový podstavec pod kabinet typu vargueño
tempietto (it.) – typ centrálního kabinetu v architektonické podobě centrály – malého templu; proslulým
příkladem je Tempietto navržené architektem Bernardem Buontalentim pro kunstkomoru medicejských velkovévodů
ve florentském Palazzo degli Uffizi
vargueño (šp.) – termín užívaný od 19. století pro typický španělský přenosný kabinet většího hranolového
tvaru z masivního ořechového dřeva se sklopnou čelní deskou opatřenou bezpečnostními kovovými prvky, uvnitř
se soustavou zásuvek a malých boxů krytých dvířky
Wrangelschrank (něm.) – proslulý kabinet augsburských intarzistů představující vrcholnou realizaci éry
jihoněmeckých renesančních přenosných kabinetů zdobených intarzií z různobarevných dřev; pojmenován po
švédském polním maršálovi Carlu Gustavu Wrangelovi (1613–1676), který kabinet tohoto typu z roku 1566 získal
v závěru třicetileté války
certosina (it.) – specifická technika geometrické výzdoby raných severoitalských truhliček, skříněk a
drobných kazet nazývaná podle dílenského centra výroby při severoitalském kartuziánském klášteru Certosa di
Pavia. Technika byla odvozená z četných importovaných orientálních prací islámského uměleckého řemesla.
Plochy masivního dřeva pokrývá pravidelný jemný geometrický dekor kombinující organické a anorganické
materiály, např. drobné dílky slonoviny, tvrdých dřev, případně mosazi či stříbra, k nimž ve druhé polovině
16. století přibyly i perleť a želvovina. Základní geometrické obrazce pro intarzování celých ploch alla
certosina vznikaly sesazením a slepením vícebokých hraněných prvků z různého materiálu do bloků, které se
příčně řezaly na plátky ve tvaru bohatě strukturovaných hvězdic, roset nebo šrafovaných pásků
commessi di pietre dure (it., tzv. florentská mozaika) – ušlechtilé kameny různého druhu se na vodním katru
nejprve řezaly na polotovary – tenké destičky. Podle předlohových kartonů s přesně zakreslenými konturami a
kolorací pak byly destičky ručně prořezávány speciální strunovou pilou s rámem z kaštanového dřeva za pomoci
práškového řezného média. Jednotlivé dílky požadované barvy a textury se sesazovaly do výsledného obrazu a
fixovaly organickými pojivy (v principu podobně jako u piktoriální dřevěné intarzie). Tvorbou florentské
mozaiky proslula specializovaná dílna Opificio delle pietre dure v Uffizi ve Florencii, ale také dílna
rodiny Castrucciů na pražském dvoře císaře Rudolfa II.
ebonizace – moření dřeviny (často hrušňového nebo javorového dřeva, které dobře přijímá černé mořidlo) do
barvy, která napodobuje drahé ebenové dřevo
embriachi (it.) – technika výzdoby slonovinou pojmenovaná podle rodiny řemeslníků, kteří provozovali dílnu v
Benátkách
estilo mudéjar (šp., mudéjarský styl) – čistě geometrický dekor tvořený technikou mozaikového vykládání a
inkrustace pocházející z období španělské rekonkvisty (ukončena 1492) se silnými vlivy islámského výtvarného
projevu; uplatňoval se ve výzdobě španělských kabinetů až hluboko do 17. století
estilo plateresco (šp., platereskní styl) – dekor inspirovaný italskou renesancí s geometrizující inkrustací
se zoomorfními a figurálními motivy; do výzdoby španělských kabinetů pronikl už před polovinou 16.
století
gilošování profilovaných lišt (fr., guilloché nebo též Wellenleisten, tzv. holandský štábek) – efektní
zdobná technika plastického zvlnění povrchu profilovaných lišt, již umožnil vynález speciálního hoblíku –
frézy v jižním Německu na počátku 17. století. Gilošované lišty se hojně uplatnily ve výzdobě časně
barokního nábytku
inkrustace – technika „in crusto“ vytvářela dekor podobný jednoduché intarzii, vzniká vsazováním dílků z
tvrdých dřev či různých materiálů do dřevěného masivu
intarzie (z it., z techniky tarsia a secco, suchá intarzie) – vzniká skládáním a lepením dýh různých barev a
struktur, označuje i obecně dekorativní dýhování dřevěného povrchu (sesazování dekoru z různých částí
dřevěných dýh), ať už ve formě jednoduchých geometrických obrazců, či náročných piktoriálních kompozic,
jejichž sesazované dílky vznikají prořezáváním z více vrstev
marketerie (z fr. marqueterie pro označení intarzie) – obecně se tímto termínem nazývá výtvarně náročnější
intarzie, a to zvláště v anglofonním prostředí (marquetry), dnes je však chápán spíše ve smyslu kombinované
intarzie, tj. intarzování různorodými materiály: nejen dýhou z různých dřev, ale i prvky z organického a
anorganického materiálu (kost, rohovina, slonovina, želvovina, perleť, mosaz, cín). V užším vymezení
marketerie označuje specifickou techniku výzdoby luxusního nábytku, kterou rozvíjel André-Charles Boulle
(1642–1732), dvorní ebenista francouzského krále Ludvíka XIV. V náročné intarzii kombinoval želvovinu, eben
nebo palisandr s mosazí a cínem. Pláty jednotlivých materiálů navrstvil a prořezal v jedné pracovní fázi
lupénkovou pilou podle kontur zakresleného dekoru. Výsledný obrazec tak mohl sesazovat rovnou ve dvou
materiálových variantách – première partie nebo contre-partie. Sesazenou marketerii pak před zaleštěním
ještě zdobil gravurou – rytým dekorem zatíraným (zvýrazněným) černým pigmentem
mozaika – technika skládání dílků jednoho druhu materiálu vedle sebe pro vytvoření obrazu; každý výjev je
z několika dílků na rozdíl od intarzie
pastiglia (it.) – reliéfní dekor z formy vytvářený pomocí směsi křídy a klihu s příměsemi, po zatuhnutí
zlacený, leštěný či kolorovaný. Tento dekor je typický pro výzdobu italského renesančního nábytku nebo
obrazových rámů
pietra paesina (it.) – výzdoba destičkami z tzv. zříceninového mramoru, jenž je typický zejména pro
Toskánsko. Jedná se o druh alberského vápence z Apenin, v jehož řezu vzniká pronikáním oxidantů manganu a
železa abstraktní dekorativní kresba připomínající obrysy krajiny se zříceninami architektury
scagliola (it.) – technika je odvozená z tradiční italské techniky umělého leštěného sádrového mramoru. Ve
výzdobě nábytku našla uplatnění v podobě dekorativních destiček imitujících florentskou mozaiku, avšak
prováděných mnohem levnějším způsobem: namísto z ušlechtilých kamenů totiž destičky vznikaly z různě
probarvené sádrové pasty, po vytvrzení zaleštěné