Slovníček pojmů
arca (lat.) – truhla, ve strarověku a středověku nejrozšířenější typ úložného nábytku, také thesaura na cennosti
cassone (it.) – svatební truhla, charakteristická pro italskou renesanci, často zdobená řezanými reliéfy se zlacením, někdy s malovanými podobiznami manželského páru
escritorio (šp.) – španělský přenosný kabinet se sklopnou psací deskou, jednoduchého hranolového tvaru, obecně spojovaný s počátky formální podoby evropského kabinetu časného novověku
hembra (šp.) – středověká katalánské truhlice
Kunstschrank (něm.) – vrcholná podoba manýristických a časně barokních kabinetů, která se profilovala v Augsburku zejména za éry náročných projektů, navrhovaných uměleckým agentem a diplomatem Philippem Hainhoferem
papelera (šp.) – tšpanělský novověký kabinet, formálně řešený jako escritorio avšak bez sklopné desky; s otevřeným průčelím, sloužil především k ukládání dokumentů
scrittorio (it.) – v italském prostředí označuje přenosný kabinet se sklopnou psací deskou, jednoduchého hranolového tvaru, primárně určený pro korespondenci a dokumenty, případně k ukládání drobných cenností, obecně spojovaný s počátky formální podoby evropského kabinetu časného novověku
Schreibtisch (něm.) – jihoněmecká verze renesančního přenosného kabinetu se sklopnou psací deskou (případně krytého dvířky), jednoduchého hranolového tvaru, zdobený intarzií z různobarevných dřev, s centrem výroby v Augsburgu; v německé jazykové oblasti obecné označení skříňky-kabinetu pro ukládání drobných cenností a dokumentů, původně se sklopnou psací deskou, později, ve formálně náročnější podobě, i doplněný výsuvnou deskou, jež umožňovala vyřizování korespondence
taquillon (šp.) – specializovaný podstavec pod kabinet typu vargueño
tempietto (it.) – typ centrálního kabinetu v architektonické podobě centrály – malého templu; proslulým příkladem je „Tempietto“ navržené architektem Bernardem Buontalenti pro kunstkomoru velkovévodů de Medici ve florentském Palazzo degli Uffizi
vargueño (šp.) – termín užívaný od 19. století pro typický španělský přenosný kabinet většího,
hranolového tvaru z masivního ořechového dřeva se sklopnou čelní deskou opatřenou bezpečnostními
kovovými prvky, uvnitř se soustavou zásuvek a malých boxů krytých dvířky se specifickým podstavcem, jenž
se od 2. pol. 16. století používal v několika variantách
Wrangelschrank (něm.) – proslulý kabinet augsburských intarzistů, vrcholná realizace éry jihoněmeckých renesančních přenosných kabinetů, zdobených intarzií z různobarevných dřev, pojmenován je po švédském polním maršálovi Carl Gustavu Wrangelovi (1613–1676), který jej získal v závěru Třicetileté války, vznikl v Augsburku roku 1566
Techniky výzdoby
certosina (it.) – technika geometrické výzdoby raných severoitalských kabinetů (podle centra výroby při Certosa di Pavia) inspirovaná islámskými importy; dekor vzniká mozaikovým vykládáním plochy či inkrustováním do masivu různými materiály
commessi di pietre dure (it.) – tzv. florentská mozaika, pracovní postup výroby je v principu podobný jako u klasické dřevěné intarzie – na vodním katru se řezaly kameny různého druhu na tenké destičky. Podle předlohových kartonů s přesně zakreslenými konturami a kolorací pak byly tyto destičky prořezávány speciální strunovou pilou s vodním pohonem. Jednotlivé dílky požadované barvy a textury se pak sesazovali do výsledného obrazu. Výrobou florentské mozaiky proslula specializovaná dílna Opificio delle pietre dure v Uffizi ve Florencii, ale také dílna rodiny Castrucci na pražském dvoře císaře Rudolfa II.
ebonizace – moření levnější dřeviny (často hrušňového dřeva, které dobře přijímá černé mořidlo) do barvy napodobující drahé ebenové dřevo
embriachi (it.) – technika výzdoby slonovinou, pojmenovaná podle rodiny řemeslníků, provozující dílnu v Benátkách
estilo mudéjar (šp.) – mudéjarský styl, čistě geometrický dekor tvořený technikou mozaikového vykládání a inkrustace pocházející z období španělské rekonkvisty se silnými vlivy islámského výtvarného projevu, uplatňoval se ve výzdobě španělských kabinetů až hluboko do 17. století
estilo platoresco – pplatereskní styl, dekor inspirovaný italskou renesancí s geometrizující inkrustací se zoomorfními a figurálními motivy, proniká do výzdoby španělských kabinetů už před polovinou 16. století
inkrustace – technika „in crusto“, dekor podobný jednoduché intarzii, vzniká však vsazováním dílků do dřevěného masivu
intarzie (z it.) – (z ital. tarsia a secco) obecně dekorativní dýhování povrchu, sesazováním dekoru z různých částí dřevěných dýh, ať už ve formě jednoduchých geometrických obrazců, či náročných piktoriálních kompozic, jejichž sesazované dílky vznikají prořezáváním z více vrstev
marketerie (z fr.) – francouzské označení náročné intarzie, obecně se termínem označuje intarzování různorodými materiály, nejen dřevěnými prvky (případně z organického a anorganického materiálu (dřevo, kost. želvovina, perleť, mosaz, cín)
mozaika – technika skládání dílků jednoho druhu materiálu vedle sebe pro vytvoření obrazu; každý výjev
je z několika dílků na rozdíl od intarzie
pastiglia (it.) – reliéfní dekor z formy vytvářený pomocí směsi křídy a klihu s příměsemi, po zatuhnutí zlacený leštěný, či kolorovaný, typický pro výzdobu italského renesančního nábytkuoznačení reliéfní, barevné nebo zlacené části nábytku vytvářené pomocí směsi křídy a
klihu s příměsemi, po zatuhnutí zlacené, lakované nebo malované
pietra paesina (it.) – destičky z tzv. zříceninového mramoru typického pro Toskánsko, druh alberského vápence z toskánských Apenin, v jehož řezu vzniká pronikáním oxidantů manganu a železa abstraktní dekorativní kresba připomínající krajinu se zříceninami architektury
scagliola (it.) – dekorativní destičky ve stylu florentské mozaiky, avšak prováděné levnější technikou z různě probarvené sádrové pasty, po vytvrzení zaleštěné, osazované ve výplních italských kabinetů