Quod latet in parvo, licet in magno ergo videre,
in totoque patet quod pars occultat ubique.
Co je skryto v malém, lze proto vidět ve velkém
a je zjevné v celku, protože tu část ukrývá všude.
Giordano Bruno, De immenso et innumerabilibus (O nezměrném a nespočetném), 1591

KABINETY

Mistrovská díla uměleckého řemesla 16. a 17. století z českých sbírek

Čechy patřily ještě v období mezi světovými válkami k západoevropským zemím s nejvyšší koncentrací šlechtických historických sídel (vzhledem ke své rozloze). Tato sídla tu přirozeně tvořila zázemí pro rozsáhlé sbírkové fondy, shromažďované po celé generace, jež byly, a dodnes namnoze jsou, nedílnou součástí evropského kulturního dědictví. Tragické události druhé světové války a krajně nešťastné poválečné politické uspořádání střední Evropy znamenalo pro české země náhlé zpřetrhání mimořádně bohatých kulturních tradic a společenských vazeb. Dosavadní vývoj se tak s koncem druhé světové války stal definitivně uzavřenou epochou. Historická sídla i s hodnotným mobiliářem a uměleckými sbírkami násilně převzal do vlastnictví stát, z nichž velká část postupně přešla do odborné správy Státní památkové péče. I přes značné ztráty v čase pohrom a společenského chaosu čtyřicátých a padesátých let 20. století spravuje v současnosti Národní památkový ústav úctyhodné množství někdejších aristokratických sídel s alespoň částečně dochovaným původním mobiliářem (z toho jen malá část byla v devadesátých letech navrácena v restitučních řízeních původním majitelům). Části původního mobiliáře dále uchovávají uměleckořemeslné sbírky několika muzejních institucí, jež vznikaly od konce 19. století z cílených nákupů a donací (a v poválečných letech případně i zařazením státních konfiskátů).

Ve vzácném fondu historického vybavení vyniká poměrně obsáhlý soubor kabinetů. Kabinet zde představuje typologicky a výtvarně výjimečný, dobově příznačný fenomén, a to nejen v oblasti historického nábytku, ale v rámci uměleckého řemesla vůbec.

Kabinet se želvovinou a commessi di pietre dure, kolem 1660/70, Augsburg, UPM, inv. č. 78 511

Kabinety 16. a 17. století patří k nejzajímavějším výkonům v historii uměleckého řemesla. Již svým prvotním posláním – sloužit jako schrána pro uschování drahocenných předmětů – a svým výrazně artistním charakterem se kabinet vymyká běžným kategoriím utilitárně podmíněného nábytkového umění. Jeho kořeny v různě modifikovaných podobách lze sledovat už ve vyspělých kulturách starověku. Přední místo zaujímal v luxusním mobiliáři panovnických dvorů evropského novověku. Svou vrcholnou roli sehrál v éře manýrismu a časného baroku, kdy se jako Kunstkammer en miniature stal svébytným uměleckým dílem, reprezentujícím složitý myšlenkový svět idejí novověké přírodní filosofie. Na vzniku těchto náročných realizací se spolupodílela řada řemeslných a výtvarných disciplín. Za součinnosti ebenistů, rytců, řezáčů kamenů, zlatníků, sochařů, malířů a dalších specialistů vznikala jedinečná díla určená pro rezidence monarchů a velmožů. V této době kabinet také začal být vnímán a oceňován jako vzácný sbírkový artefakt, honosný exponát i součást osobní reprezentace. Řada nejvzácnějších kusů byla vytvořena pro účely vysoké diplomacie jako dary panovníků a šlechticů. Spolu s významnými malířskými a sochařskými díly se v minulosti kabinet stal přímo synonymem přepychu, bohatství a moci. Vzhledem k technologickým a výtvarným nárokům, často interdisciplinárního charakteru, byla výroba kabinetů vázána ke kulturním centrům s nejvyspělejší uměleckořemeslnou produkcí, ke kterým v časném novověku patřily především Augsburg, Florencie, Praha, Milán, Antverpy, Cheb a další.

První početná kolekce kabinetů byla v Čechách soustředěna již na konci 16. a počátku 17. století jako součást rudolfínských sbírek. V pražské kunstkomoře císaře Rudolfa II. patřily k nejvýše oceňovaným artefaktům. Inventáře uvádějí několik desítek kabinetů různých druhů, jak z domácí produkce, tak i z dalších evropských dílen a rovněž práce orientálního původu. K nejstarším také patří velmi kvalitní konvolut kabinetů převážně německé a italské provenience v proslulé sbírce roudnických Lobkowiczů. Neveliká, avšak významná a v Čechách zcela ojedinělá je kolekce vlámských kabinetů z rodových sbírek Schwarzenbergů na zámku Hluboká. Výjimečný je soubor italských barokních kabinetů z estenských sbírek, které se na samém konci 19. století staly součástí mobiliáře zámku Konopiště. Pozoruhodnou sbírku kabinetů v období historismu 19. století cíleně soustředili Auerspergové na zámku Žleby. V českých muzejních sbírkách jsou kabinety nejpočetněji zastoupeny v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, ze tří desítek různorodých prací zde vynikají realizace zejména z augsburských dílen.

PhDr. Jiří Fronek, Ph.D

Kabinet vykládaný želvovinou, ebenem a slonovou kostí, 3. čtvrtina 17. století, Antverpy, NPÚ, inv. č. HL 6622

Španělsko – escritorio, vargueño

ŘEZBA, INKRUSTACE KOSTÍ

Časná podoba evropského kabinetu se zrodila ve středověkém Španělsku, na území ovládaném Maury, kde se stýkala západoevropská kultura vrcholné gotiky s islámským světem, prostředkujícím dědictví starověkých kultur Předního a Středního východu. Osobitou syntézou několika základních typů úložného nábytku (starověké truhly na cennosti a středověké katalánské truhlice zvané hembra) tu v průběhu 15. století vznikly oba elementární typy kabinetu – s hranolovým korpusem krytým sklopnou deskou anebo dvoukřídlými dvířky se zámkem. Historický termín escritorio tu označoval od konce 15. století příznačný typ španělského přenosného kabinetu se sklopnou psací deskou, v pozdním 19. století byl však nahrazován pojmem vargueño. Z dnešního pohledu vargueño reprezentuje typický španělský přenosný kabinet většího hranolového tvaru, z masivního ořechového dřeva, se sklopnou čelní deskou opatřenou bezpečnostními kovovými prvky. Uvnitř se nachází soustava zásuvek a malých boxů krytých dvířky, z nichž se následně stal centrální tabernákl, později zdobený architektonickým motivem edikuly. Pro praktickou funkci psacího pultu vyžadoval tento kabinet také specifický podstavec, který se používal v několika variantách. Modifikací escritoria vznikla tzv. papelera – praktický kabinet bez sklopné desky, většinou menších rozměrů a s otevřeným průčelím, vhodný k ukládání zejména dokumentů a korespondence.

Základem charakteristické výzdoby španělských kabinetů byl tzv. mudéjarský styl (estilo mudéjar), jehož vliv přetrval až hluboko do 17. století. Tento čistě geometrický dekor vznikal technikou mozaikového vykládání a inkrustace z dílků z tvrdých dřev, slonoviny, perleti či kovu. Později byl obohacený o prvky muslimské architektury a florální motivy. Nové podněty inspirované italskou renesancí vnesl ještě před polovinou 16. století do výzdoby platereskní styl (estilo platoresco). Na přelomu 16. a 17. století zdobily průčelí hispánského escritoria/vargueña liché arkády z tordovaných slonovinových sloupků. Estetika časného baroku pak rozšířila výzdobu o různé typy zlacení.

Vargueño, počátek 17. století, Španělsko, inv. č. UPM 78 729

Severní Itálie – scrittorio

MARKETERIE V EBENU A SLONOVINĚ S RYTÝM DEKOREM

Neméně významnou oblastí, kde se formovala časná podoba evropského kabinetu a kde se křesťanský Západ rovněž setkával s kulturními vlivy islámského světa, byl vedle Španělska sever Itálie – Benátsko a Lombardie. Janov a zejména Benátky se již od raného středověku stávaly centrem zprostředkovávajícím obchodní a nezřídka i diplomatické spojení mezi Svatou říší římskou, Byzancí a Orientem. Také zde sehrála důležitou úlohu inovace tradiční středověké truhly (po polovině 15. století se objevují pokusy začlenit do severoitalské cassone mělké zásuvky a dvířka). Technika geometrické výzdoby raných severoitalských kabinetů, tzv. certosina, nazývaná podle dílenského centra výroby při klášteře Certosa di Pavia, byla inspirovaná importy islámských prací uměleckého řemesla. Specifický dekor vznikal mozaikovým vykládáním plochy či inkrustováním do masivu drobnými dílky slonoviny, tvrdých dřev a kovů (mosaz, stříbro), k nimž ve druhé polovině 16. století přibyla i perleť a želvovina. Strohým tvarovým řešením se severoitalské kabinety podobají hispanomaurským: přenosnou skříňku hladkého hranolového tvaru doplňuje sklopná čelní deska, která ukrývá soustavu několika obdélných zásuvek. Také dobové označení tohoto kabinetu – scrittorio – tu odkazuje k praktické funkci malého psacího pultu v podobě sklopné desky.

Předním centrem uměleckořemeslné výroby se v 16. století v této oblasti stal Milán, proslulý především zpracováním kovů a produkcí luxusní zbroje. Vysoká úroveň zdejších řemeslných dílen napomohla rozvoji pozdně renesanční podoby severoitalského scrittoria, jehož výzdoba se opírala o marketerii v ebenu a slonovině s rytým zatíraným dekorem. U větších kusů se také prosazovalo formální řešení s průčelím krytým dvoukřídlými dvířky, uvnitř se soustavou zásuvek okolo centrálního tabernáklu. Ve druhé polovině 16. století stoupala zejména v Itálii a Německu obliba vzácného ebenu v kontrastu se slonovinou. Již na přelomu 16. a 17. století tak v Milánu pracovalo několik předních dílen specializovaných na výrobu kabinetů intarzovaných ebenem a slonovinou bohatě zdobenou rytým dekorem s motivy alegorických figur, ovocných festonů, arabesky či stylizované krajiny se stafáží.

Kabinet s marketerií v ebenu a slonovině, 1600–1630, Milán, Lombardie, UPM, inv. č. 75 115

Jižní Německo – Schreibtisch

INTARZIE RŮZNOBAREVNÝMI DŘEVINAMI

V průběhu prvé poloviny 16. století začínaly prostřednictvím habsburské dynastie pronikat kulturní vlivy vzdáleného Španělska i do Zaalpí. V polovině století se španělské escritorio stalo i zde oceňovanou formou praktického přenosného kabinetu a následně vznikla v jihoněmeckém Augsburgu jeho originální varianta. Augsburg patřil k významným říšským městům jako důležitá křižovatka mezinárodního obchodu a proslulé umělecké centrum zaalpského manýrismu a baroka. Předpoklady k nebývalému rozkvětu umělecké výroby nábytku tu byly dány už od středověku progresivním technologickým rozvojem.

Jihoněmecká verze kabinetu se sklopnou psací deskou nebo později s dvoukřídlými dvířky – tzv. Schreibtisch – vyniká především technikou své výzdoby. Hladký hranolový korpus a interiér kabinetu byly náročně intarzovány různobarevnými dřevinami (většinou domácího původu), jejichž přirozená textura a odstín se dovedně zvýrazňovaly či zabarvovaly mořením, tónováním a připalováním. Tato technika zřetelně ukazuje k další oblasti vlivu – renesanční Itálii. Právě intarzované piktoriální kompozice toskánských intarzistů s prostorově iluzivním zaměřením a klamavým (trompe-l’oeil) efektem poznamenaly výtvarnou podobu časného jihoněmeckého kabinetu nejpodstatněji.

Již nejstarší práce vznikající po polovině 16. století zdobí po celém plášti jemná intarzie s motivy příznačnými pro početné kabinety tohoto okruhu – dekorativní rámce z rollwerku proplétaného vegetabilními úponky a torzální architektura prorůstaná vegetací (s vanitární symbolikou), architektonické iluzivní motivy blízké grafickým listům s náměty Hanse Vredemana de Vries, případně iluzivně vypracovaná stereometrická tělesa, těžená z předloh Lorenze Störa a Wenzela Jamnitzera. Schreibtisch jako malý přenosný kabinet se sklopnou psací deskou zůstával aktuální až do konce 16. století a v rustikalizované podobě se vyráběl také v Tyrolsku.

Vrcholným dílem augsburských intarzistů tohoto období se stal tzv. Wrangelschrank – Wrangelův kabinet z roku 1566. Svou výjimečnou kvalitou intarzované výzdoby manýristicky znepokojivého, enigmatického obsahu stojí v čele celé řady jihoněmeckých kabinetů s piktoriální intarzií. Dílo bylo pojmenováno po švédském polním maršálovi Carlu Gustavu Wrangelovi (1613–1676), který jej podle tradice získal v závěru třicetileté války.

Kabinet intarzovaný různobarevnými dřevinami (ve stylu Wrangelschrank), kolem roku 1580, Augsburg, NPÚ, inv. č. VE 48

Augsburg – Kunstschrank

RŮZNÉ MATERIÁLY A TECHNIKY

Vývoj jihoněmeckého kabinetu s piktoriální intarzií směřoval k cílené redukci vnější formy do podoby strohého hranolu či kubusu. Avšak již v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 16. století se v Augsburgu objevují práce odlišného zaměření. Jejich architektonicky koncipovaná, bohatě plasticky členěná forma se stala výchozí pro další vývoj. Vznikl tak nový typ kabinetu Kunstschrank, na hispanomaurském vzoru již nezávislý – není praktickým přenosným scrittoriem, ale stává se svébytným uměleckým objektem. Na jeho realizaci se podílí jak truhláři a řezbáři, tak řada specialistů z dalších řemeslných a výtvarných oborů. Augsburské kabinety této doby se staly vysoce oceňovanými uměleckými díly proslavenými daleko za hranicemi německých zemí. Právě proto Francesco I. Medicejský přizval do Florencie v osmdesátých letech 16. století skupinu augsburských ebenistů k realizaci svého druhu nejvýznamnějšího projektu konce 16. století – Tempietta – centrálního kabinetu pro kupolový sál, tzv. Tribunu, srdce medicejské kunstkomory v Palazzo degli Uffizi. Ebenové Tempietto se stalo vzorem pro řadu kabinetů vznikajících po roce 1600, a to nejen svou architektonickou formou (s analogickými vazbami k prostoru, jehož se stalo středem), ale také reflexí kosmologické a encyklopedické koncepce dobových kunstkomor (kabinetů umění a rarit).

Koncept „centrálního kabinetu“ z Uffizi dále rozvinul a završil ve svých náročných uměleckých projektech Philipp Hainhofer (1578–1647), v jehož pojetí se z kabinetu stává Kunstkammer en miniature (miniaturní kunstkomora). Tento augsburský učenec, obchodník, diplomat, sběratel a znalec v průběhu prvé třetiny 17. století inicioval, proponoval a řídil vznik tří velkých kabinetů, které představují nejen to nejkvalitnější, co ve věhlasných augsburských dílnách vznikalo, ale vůbec to nejpozoruhodnější, co v tomto oboru bylo vytvořeno: Der Pommersche Kunstschrank (Pomořanský kabinet) z let 1611–1616 si u Hainhofera objednal vévoda Philipp II. von Pommern-Stettin. Kabinet zvaný Stipo Tedesco (či Lo Stipo d’Alemagna neboli Německý kabinet) roku 1628 zakoupil arcivévoda Leopold Tyrolský jako dar pro velkovévodu Ferdinanda II. Toskánského, který jej pak instaloval v Tribuně v Palazzo degli Uffizi. A konečně kabinet Gustav-Adolf-Kunstschrank zhotovený mezi lety 1625/1626–1631, který roku 1632 odkoupilo od Hainhofera město Augsburg jako dar pro švédského krále Gustava II. Adolfa.

Kabinet vykládaný slonovinou a zdobený výšivkami, 1650–1660, Augsburg, UPM, inv. č. 16 256

Florencie – stipo

COMMESSI DI PIETRE DURE E TENERE

Jedním z nejdůležitějších center výroby kabinetů se již od konce 16. století stávaly dvorní dílny velkovévodů medicejských ve Florencii. V západním křídle Palazzo degli Uffizi – komplexu úřadů správy vévodství – soustředili Medicejští rozsáhlé centrum uměleckořemeslné výroby. Provoz více než dvou desítek různých dílen v prvním patře, v takzvané Gallerii dei lavori, roku 1588 oficiálně založil Ferdinand I. de Medici.

Pro tvorbu zdejších kabinetů byla významná zejména dílna zvaná Opificio delle pietre dure, jež se specializovala na výrobu florentské mozaiky – commesso di pietre dure. Technika výroby byla v principu obdobná jako u klasické intarzie. Polotovary z ušlechtilých kamenů různého zabarvení a textury, v podobě relativně tenkých destiček, se prořezávaly ruční strunovou pilou podle předlohových kartonů s přesně zakreslenými konturami. Jednotlivé dílky požadovaného tvaru, barvy a textury pak byly sesazovány do obrazové mozaiky. Jako nosný podkladový materiál pro malé formáty se používaly tenké břidlicové destičky.

První velké kabinety – stipi – zde vznikaly jako speciální zakázky pro medicejskou kunstkomoru. Zprvu bylo jejich formální řešení promýšleno v úzké vazbě s prostorem, pro který byly určeny. Jejich příznačným materiálem se od samých počátků stalo ebenové dřevo a ve výzdobě průčelí se kromě samostatných drahých kamenů ve výplních uplatňovaly již také florentské mozaiky. Výjimečný charakter všech velkých kabinetů této provenience se vždy odvíjí od kvalitní architektonické koncepce vytvořené podle návrhů, jež dodávali architekti pracující převážně pro medicejskou Gallerii dei lavori. Vedle exkluzivní produkce stipi v náročné architektonické formě se od druhé čtvrtiny 17. století objevují také kabinety prostého hranolového tvaru s jednoduše členěným průčelím se středovým tabernáklem a soustavou zásuvek. Tabernákl má většinou podobu výrazné sloupové edikuly, která tvoří hlavní architektonický motiv celého průčelí. Charakteristickým prvkem jeho výzdoby jsou destičky in commessi di pietre dure, zprvu s motivy krajinek a dekorativních váz s květinami, následně převládaly květinové či ovocné snítky a motivy pestrobarevných ptáků. Tento typ kabinetu se pak více prosadil ve druhé polovině 17. století a vyráběl se i mimo florentské dílny.

Kabinet s commessi di pietre dure, kolem roku 1680, Itálie, NPÚ, inv. č. CL 245/303

Čechy, pražské rudolfínské dílny

COMMESSI DI PIETRE DURE

Produkci malých, nenáročných kabinetů a šperkovnic lze v Čechách sledovat, byť v omezené míře, již od osmdesátých let 16. století. O stoupajících nárocích na luxusní mobiliář v českých zemích referují jak inventáře doby předbělohorské, tak archivní zprávy po roce 1620. I značně omezený počet dochovaných památek nábytkové tvorby z tohoto období svědčí o dobré úrovni intarzie různobarevnými dřevinami, jež byla bezprostředně ovlivněná produkcí z jihoněmecké (augsburské) a tyrolské oblasti.

Díky dvorským dílnám císaře Rudolfa II., spolu s jeho proslulou kunstkomorou, se Praha na přelomu 16. a 17. století stala jedním z nejvýznamnějších středisek uměleckořemeslné výroby, kde kromě jiných skvostů vznikaly i náročné ebenové kabinety. Dobové záznamy v inventářích potvrzují mimořádné postavení, jež četné kabinety v císařských sbírkách zaujímaly. Vedle jemné řezby v ebenovém dřevu, byla nejvýznamnějším prvkem výzdoby rudolfínských kabinetů florentská mozaika – commesso di pietre dure. Vášeň Rudolfa II. pro drahé kameny a glyptiku byla pověstná a produkce florentské mozaiky patřila v organizaci pražských dvorských dílen k jeho prioritním zájmům. Založení a provoz ateliéru mozaiky z drahých kamenů v Praze umožnily císařovy kontakty s Florencií. Roku 1589 si Rudolf II. objednal v medicejských dvorních dílnách velkou desku stolu bohatě vykládanou commessi, pro jejíž výrobu zasílal do Florencie výběr kamenů z českých nalezišť. Patrně díky této zakázce (realizace trvala přes šest let) se císaři podařilo získat do svých služeb specialisty přímo z Florencie – Cosima Castrucciho (v Praze doložen od roku 1596) a jeho syna Giovanniho. Giovanni Castrucci zemřel kolem roku 1615, v pražské dílně pak dále pracoval jeho syn Cosimo di Giovanni a zeť Giuliano di Pietro Pandolfini, který se v roce 1622 nebo 1624 vrátil do Florencie a jeho odchodem se tak éra pražské dílny ukončila. Specifickým žánrem rudolfínských commessi se stala idealizovaná krajina s architekturou. Tyto mozaikové destičky často nacházely uplatnění ve výzdobě luxusních kabinetů. Z malého počtu dochovaných prací je nejvýznamnější ebenový kabinet vytvořený patrně jako císařův dar pro Ferdinanda I. Medicejského (nyní ve sbírkách Museo dell’Opificio delle Pietre Dure ve Florencii).

Kabinet s florentskou mozaikou (commessi di pietre dure), 1612–1624, dílna Castrucciů, Praha, UPM, inv. č. 14 018

Antverpy – scriban

VÝZDOBA MALOVANÝMI MINIATURAMI, DÝHOVÁNÍ ŽELVOVINOU

Antverpy, vybavené ohromným přístavem a burzou, se od počátku 17. století stávaly předním centrem světového obchodu. V tomto městě zároveň tvořili velcí vlámští mistři, jako byli Peter Paul Rubens a Anthony van Dyck. Zdejší obchodníci zajišťovali export uměleckých děl do celé Evropy a rovněž dovoz luxusního zboží i vzácných a exotických materiálů ze vzdálených končin světa.

Záznamy o působení ébènistes – uměleckých truhlářů specializovaných na výrobu luxusního nábytku – lze v Antverpách sledovat již od konce 16. století. V 17. století tu pracovalo na šedesát truhlářských dílen organizovaných do vlastního cechu. Počáteční produkci antverpských kabinetů ovlivnily, tak jako i jinde v Evropě, importy ze Španělska a Německa. Vlámský scriban – přenosný hranolový kabinet se sklopnou psací deskou – se zřetelně inspiroval praktickou formou španělského escritoria či jihoněmeckého Schreibtische.

Skutečnost, že Antverpy reprezentovaly proslulé centrum barokní malby, se pozoruhodně projevila i v tvorbě kabinetů: v první polovině 17. století se charakteristickým typem stal kabinet s obrazovou výzdobou. Podložky miniaturních olejomaleb určených do výplní zásuvek a dvířek tvořily většinou měděné či dřevěné destičky, alabastr, mramor nebo také skleněné tabulky pro podmalbu (tzv. verre églomisé). Na tyto malby se ve spolupráci s ebenisty specializovali tzv. Kleinschilders – malíři kabinetních obrázků, miniaturisté. Pracovali většinou podle grafických předloh s mytologickou či biblickou tematikou. Také však redukovali díla známých mistrů, k nejoblíbenějším patřily Rubensovy kompozice.

Od čtyřicátých let 17. století se v Antverpách prosazoval typ velkého barokního kabinetu na sounáležitém stolovém podstavci. Navazoval na starší tradici renesančního francouzského dressoiru. Po vzoru italských kabinetů jej zase často provází balustrová atika s bronzovými plastikami a středový tabernákl v podobě edikuly. Příznačným materiálem jeho výzdoby se stala želvovina, která antverpské kabinety proslavila nejvíce. Tento exkluzivní materiál se k dýhování nábytku používal už v antice. Po napaření se z horní části krunýře mořské želvy karety pravé (Eretmochelys imbricata) získávala tvárná fólie s efektní texturou. Pro dosažení charakteristického jantarového či karmínového zabarvení byla podkládána zlatou fólií nebo červeným pigmentem.

Kabinet se želvovinou s výplněmi s translucidními emaily na stříbře, kolem roku 1660, Augsburg, UPM, inv. č. 64 846

Cheb (Eger)

RELIÉFNÍ INTARZIE

Pozoruhodným fenoménem v produkci barokních kabinetů 17. století se staly práce chebských řezbářů a truhlářů, zdobené takzvanou chebskou reliéfní intarzií. Tato ojedinělá technika, která chebské dílny mimořádně proslavila, kombinovala tradiční intarzii a reliéfní klíženou dřevořezbu. Svým složením z dřevin domácího původu a technikou promořování a tónování, jež poskytovala širokou škálu barevných odstínů, včetně imitace exotických dřevin, navazovala chebská reliéfní intarzie na starší jihoněmeckou intarzii různobarevnými dřevinami. Postup je v základu obdobný, avšak jednotlivé dílky intarzie se prořezávaly nikoli z vrstev tenkých dýh, ale ze silnějších švarten. Po sesazení do výsledné kompozice řezbáři jemnými dlátky jednotlivé partie vypracovávaly v nízkém reliéfu. Charakteristickou součástí této techniky bylo také ornamentální rastrování – puncování ploch pomocí speciálních kovových raznic.

Rozvoj chebské intarzie probíhal v pozdním období třicetileté války, která dříve prosperující svobodné město Cheb hospodářsky i politicky výrazně poznamenala. Díky své poloze na hranici Českého království bylo útočištěm zprvu pro katolické císařské a později protestantské švédské vojenské posádky. Navzdory tomu se kabinety a kazety ze zdejších dílen staly záhy oceňovaným luxusním artiklem pro početnou klientelu z řad vysoké aristokracie. Poněkud jednodušší formu kabinetů vyvažovala jedinečná reliéfní výzdoba, vytvářená podle grafických předloh s mytologickými, biblickými, alegorickými, nebo také válečnými náměty.

Počátky této techniky jsou spojeny s činností Adama Ecka (1604–1664), příslušníka rozvětveného rodu řezbářů původem z Norimberku. Eck od třicátých let 17. století provozoval v Chebu prosperující dílnu, kde realizoval prestižní zakázky mimo jiné pro švédského generála Carla Gustava Wrangela, rakouského arcivévodu Leopolda Viléma a řadu dalších příslušníků šlechty. Na práce v reliéfní intarzii se pak specializovaly další chebské řezbářské rody, jejichž produkce přetrvala až do prvé třetiny 18. století. Vedle Adama Ecka, řezbáře s jedinečným stylem figurálních reliéfů, k hlavním představitelům patřili Hans Georg Fischer (1587–1669) nebo Eckovu stylu blízký takzvaný Mistr s ornamentálním pozadím reliéfů. Ve druhé polovině 17. století vynikali zejména příslušníci rodu Haberstumpfů.

Kabinet s chebskou reliéfní intarzií, kolem roku 1650, Adam Eck, Cheb, NPÚ, inv. č. RO 1149